Postřehy z řady patnáct aneb proč se Pán Bůh dívá na svět rád
hudba klíč zdobený uchopila
ponořila do vzpomínek
šál do tónů obalila
ze krajkových pavučinek
dáma se na židli usadila
svůj nástroj objala pevně
v jednu bytost se s ním spojila
po dlouhá léta
vždy věrně
vzduch rozechvěly první tóny
a vetknuly se do duší
tiše jak konvalinek zvony
v lese
jemuž hluk nesluší
lehce dáma sklání hlavu
jak ten
kdo tichu rozumí
hudba tančí v bílém hávu
zachytí se ve křoví
krajka z pavučinek klesá
dámě lehce do vlasů
hudba stoupá
mizí z lesa
nasloucháme v úžasu
ticho náhle hřmot protíná
bouřlivě nástroje duní
voda pění
kůň se vzpíná
sbor předvádí
vše
co umí
dáma
nástroj
smyčec
zvedá
padá
lehce
rychle
prudce
hudba
prostor
vše ovládá
kvapně tančí
prsty
ruce
v prázdném sále
zůstává pak
viset velký otazník
dáma
hudbě?
hudba dámě?
jedno jsou
oběma dík
jako krajka z pavučinek
uvízla v účesu paní
dáma houfem vzácných chvilek
navždy posvětila hraní
a než v sále hudba zmlkne
dřív než dáma půjde spát
Pán Bůh na svět vlídně mrkne
jak ten
kdo se dívá rád
Komentáře
Okomentovat