Plán na stáří

    Najednou, ani nevím, jak, jsem v pokročilém věku; vůbec jsem s tím nepočítala. Ve zpovědnici mi kněz posledně naznačil cosi o staré škole, když jsem se zpovídala jistým způsobem, na horním rtu mám kolmé vrásky z nedostatku hormonů, a onehdy, když jsem po špatné noci vstávala, se mě můj syn při blízkém pozorování zeptal, co že to mám s víčky.

    Jemně jsem mu řekla že jde o stáří, on se podíval pěkně zblízka na mé váčky, zplihle visící nad bulvami a hlesl:„Hustý!!!“.

    Když navlékám jehlu, často se netrefím.

    Tuhle jsem chtěla mluvit o psu a jmenovala jsem jiné zvíře – řekla jsem „medvěd“.

    Při čekání na trolejbus se ke mně se zájmem blížil mladý muž, ale když jsem se na něj dychtivě otočila a zářivě usmála, upozornil mě chladně, že na mě couvá pekařské auto a pak spěšně zmizel v davu, jako kdyby se bál, že budu chtít auto popisovat a vzápětí se v něm s ním vozit a mávat šátkem. Na školním srazu se mě bývalý spolužák se šedivými vlasy a úsměvem, odhalujícím počínající paradentozu, optal, zda dítě mé kamarádky je můj vnouček.

    Spolužačky, které na srazu nesměle posedávaly, měly s výjímkou dvou osob vzezření podivných starých žen a lišící se osoby měly divně vyztužené obličeje, zřejmě zásahem zvenčí.

    Při návštěvě maminky nebylo o nic líp. Stařenka se rozpomínala na paní, která si přišla pro med a maminka ji popsala slovy: „To už je ti taky stará paprika“.
    Pak se svobodně a nahlas rozesmála.

    Chtěla jsem, aby vyspravila mé chatrné sebevědomí (kdo jiný, než vlastní matka, že?) a vnukla jí, aby mi pověděla podrobnosti o tom, jak mladě a hezky vypadám.

    Maminka vytřeštila své nebesky modré oči a opáčila:

    “Proč bych ti lhala?!“

    Nastudovala jsem tedy v kancionále modlitbu „Ve stáří“ a pečlivě si založila stranu s modlitbou „Za dobrou smrt“.

    Rozhodla jsem se, že přestanu obtěžovat svého známého přízní a láskou, protože jeho vizáž hošíka opouštějící devátou třídu, mi nedovoluje přiblížit se k němu na vzdálenost jednoho metru.

    Při cestě městem se mi náhle všechny stařeny, jdoucí kolem, zdály býti spolubojovnicemi v záloze. Začala jsem spontánně klopýtat a napadat na nohu. Rozhodla jsem se zpitomět, zlenivět, ztloustnout a zapomenout na všechny nepřístojnosti.

    Po příchodu domů jsem snědla v trudném rozpoložení pět bílých rohlíků, zbytek salámu vysočina (budu agresivní), nacpala se čokoládou (jen houšť), vyjedla dva kelímky jogurtu, po způsobu idiota se dívala na seriál
a poté jak medvěd, který zaléza do brlohu, vnořila jsem se do peřin.

    Zdál se mi hrůzný klaustrofobický sen. Plížila jsem se spletitými chodbami, podlézala podivné konstrukce, mnoho dveří, které byly nebezpečně blízko sebe, jsem otevírala, některé otevřít nešly a na závěr se přede mnou tyčila zeď s titěrným otvůrkem. Škrábala jsem zeď i hlínu, abych se vysvobodila, ale bylo zřejmé, že má snaha je marná.

    Probudila jsem se zchvácená a počítala jazykem, zda mám všechny zuby. Byly tam. Uf.

    Bylo nutné se zachránit. Nasedla jsem do auta, navštívila přátele a nechala si vařit kávu. Jedla jsem zelí, protože krocan pečený na plechu mi připomínal pštrosa. Prohrála jsem s dětmi pexeso. Nechala se obejmout kamarádem, pochodujícím zahradou. Jeho žena a má kamarádka v jedné osobě sázela květiny, vypadala nádherně, ale žalovala mi, že ji tento muž nedávno poslal mezi dvě půlky (rozuměj: poslal ji do pr…e), a ona se rozhoduje, zda tam jít a jestli tam pár dnů nezůstat. Promyslela jsem to a vzhledem k teplotě a okolnostem jsem jí poradila, ať zváží obě možnosti.

    Cestou zpátky jsem řídila se zpěvem, parkovala bez nehody, dokonce jsem neporazila nádeníka, okolkujícího nebezpečně blízko.

    Přišla jsem domů. Uvařila, uklidila. Pak jsem se vydala do chrámu a všimla si, že každý moji starou ruku při pozdravení pokoje vřele stiskl. Náhle mi na mysli vytanula matka Tereza, Kalkata a můj rozmařilý život. Uvědomila jsem si, kolik jsem toho za svůj život zbaštila. Kdybych jednou denně snědla jediný tenký krajíc chleba, má míra je tak jak tak několik let překročená. Nastává doba důležitých věcí.

    Pokud bych si měla z této drobné misionářky vzít vzor, mám před sebou spoustu práce. Matka Tereza zemřela v 87 letech a vykonala práce mnohonásobně víc, než rota horníků. Jednoduchou matematikou zjišťuji, že mohu žít naplněných téměř čtyřicet let!

    To zní jako plán, při kterém nezbývá na stárnutí čas.