Anastázie kpt.2

    Anastázie sundala zástěru a usmála se na sousedku, která držela v rukou papírovou krabičku s drobným cukrovím. Pekly dlouho do noci, děti budou rády za sladkou snídani. „Děkuji, Bětko. To víš, že si vezmu, děcka jsou po tvém cukroví jako divá. Budou skákat jako blechy. Dokonce si myslím, že Metoděj taky“. Bětka si unaveně oddechla. „Stázičko. Jsem vděčná, že jsi tu byla. Je to velká pomoc, to víš, mladí pozvali sto třicet lidí!“

    Ze spodní místnosti prostorného domu, ve kterém se peklo na svatbu nejstaršího Bětčina syna, stoupala libá vůně. Anastázie vzala krabičku, obula si v předsíni střevíce a vyšla z domu.

    Byl vlahý večer. Bětka se zadívala za kamarádkou, která se ještě otočila a zamávala. Je tak statečná, pomyslela si Běta s obdivem. Náš Jožin je jen o pár let starší jako syn, kterého Stázka s Metodějem pochovali, tehdy, po té hrůze, která se u nich doma stala. Kdyby žil, možná by Jožinovi šel za svědka. Určitě přinejmenším na svatbu. Byl to výjimečných chlapec. Ten by do chomoutu určitě nespěchal, jako ten náš. Byli by s Jožinem kamarádi, stejně jako my dvě, to je jisté. Škoda, velká škoda. Povzdechla si, nabrala z lednice připravené těsto na linecké a sešla pomalu po schodech dolů.

    Anastázie tiše odemkla dveře a opatrně za sebou zavřela. Děcka spala. Metoděj už byl v ložnici a čekal. Nespal. Seděl na kraji postele, hubené nohy v kostkovaných teplých papučích, na sobě triko. Držel si hlavu v dlaních a po tváři mu tekly slzy.

    „Metúde! Metúde?! Co se děje? Co se stalo?“ Anastázie odložila svrchník, poklekla před mužem a vzala jeho ruce do svých.

    Zavrtěl hlavou, vycukl se jejím dlaním, překulil  se na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu.

    Je to na den osm let. Asi proto. Dnes byl Metúd odpoledne u svého bratra na statku, tak tam snad? Jeho rodina mu často vyčítá, že… jsou bezohlední a hloupí. Jako kdyby samo o sobě, ještě přidávat smutku, sypat sůl do ran, ještě stále živých. Může se vůbec taková rána zahojit?

    „Metúde? Řekni mi to...pověz mi všechno..“ Něžně jej pohladila, přitulila se k jeho zádům a obejmula jej. Usnul mezi vzlykáním beze slova. Je to tvrdý chlap. Není zvyklý plakat. Muselo se stát něco hodně, hodně zlého.

    Anastázie věděla, že časem se všechno dozví. Metoděj, její muž, její opora, vždy věděl, co má dělat. Je pevný. Potřebuje čas, jen čas, aby...Všichni potřebujeme čas. Ponořila se do snů se stále se opakující scénou, který se vracela v pravidelných intervalech jako deska s přeskakující jehlou. Stojí za katafalkem s jedinou utkvělou myšlenkou: „Vhoďte mě tam. Polože mě na jeho rakev. Pohřběte mě s ním“. Metoděj ji drží, tisknou se k ní děti. Slyší zvuk padají hlíny, která se odráží od dřevěného víka malé bílé rakve.

    Probudila se pozdě. Metoděj a starší děti už odešly za svými povinnostmi. Na kuchyňském stole ležela téměř prázdná krabička se včerejší ochutnávkou svatebního cukroví. Nejmladší Rozárka se právě ládovala trubičkou. Při příchodu matky sebou trhla, jako kdyby se něčeho polekala. 

    „No no, Rózinko. Dobré ráno! Jsem snad strašidlo? Nebo máš černé svědomí?“ zažertovala Anastázie a protřepala dívence ofinku na čele. „Mami...“, začala Rozárka. „Mami...včera...“

        „Copak? Co se děje? Stalo se něco? Včera?“

      Dveře do kuchyně se znovu otevřely. Magdaléna stanula na prahu bílá jako sníh a nečekaně příkře oznámila: „Mami, dala jsem do prádla povlak na polštář. Včera jsem se hodně zpotila, byl úplně mokrý“. „Máš horečku? Nebo měla jsi? A co teď? Nachladila ses?“ Anastázie zasypala Magdu otázkami a polekaně vztáhla ruku k jejímu čelu. 

      „Dobrý. Už to přešlo. Fakt dobrý, mami, nedělejte si starosti.“ Dívka sestřásla matčinu dlaň. Anastázii ten náhlý pohyb, spojený s téměř odporem zarazil. Asi má nějaké starosti, vždyť je jí sedmnáct. Je to složitý věk.

      "Magdi?" Anastázie pohladila dívce pěšinku, pečlivě rozčísnutou na dvě rovnoměrné části blonďatých vlásků. "Magdi...děje se něco?"

       Rozárka poposedla a upustila hrnek, až se vylila bílá káva na prostřený ubrus.

       "Nešiko". Magda přiskočila s utěrkou. "Mami, já to utřu". Rozárka se vyděšeně rozhlížela po kuchyni", Anastázie zpozorněla. "Holky? Udělaly jste si něco? Je potřeba vyřešit nějaké potíže?"

       Malá se začala nadechovat, ale Magda pohodila hlavou, přísně a s jasným příkazem „Mlč! Opovaž se něco říct!“ zahlaholila - "Mami! V pohodě, Rozára je jen trdlo. Nic se neděje" ve dveřích se ještě otočila na sestru, uzemnila ji pohledem, vzala do náruče zbytek špinavého prádla a odešla do prádelny.

    „Dobře. Namoč to, Magdi, jsem hned tam!" zavolala na ni matka a obrátila se k mladší dceři. "A co ty? Nejsi taky nemocná, Rózičko?“ obrátila se znovu matka k nejmladší. „Ne, mami. Dobrý“. (Nikdy, za žádnou cenu netrápit maminku!!!). Rozárka sklonila hlavu k bílé kávě, dopila zbytek z hrnku a všechno, co se včerejšího večera stalo, rázem pohřbila pod nános konejšivého zapomnění.