To se mi snad jen zdá!

    Tuhle jsem měla hrůzný sen. Byla jsem učitelkou. Stála jsem v přeplněné třídě u tabule, která zela prázdnotou. Na poličce pod tabulí ležela podivná věc, bílá podlouhlá plastová oblina, na které ulpíval směšný hadřík. Trhal se ve všech švech a hned vedle něj ležela zubožená fixa, která vůbec nepsala, ani nezazpívala jako fixa vypsaná. To zařízení tam prostě jen trvalo. Před sebou jsem viděla několik řad žáků. Zhruba polovina byla mdlého rozumu, což bylo lze pozorovat na rozšířených zornicích a pootevřených ústech. Vedle každého z této podivné skupiny pak stála další ještě podivnější skupina dospělých lidí. Třímali v rukou buď záložky, gumy, někteří ořezávali pastelky a brumlali si pod vousy podivné věty typu: „Tak proto jsem musel (musela) studovat pět roků na pedagogické fakultě, inu, inu…..tralalala. Čardáš! Čardáš! Kapelo, hraj.“. Jiní nebrumlali, zřejmě proto vypadali hrůzyplně. Čas od času se vrhali k oknům a otevírali s výkřiky: „Více ozónu! Více ozónu! Přichází dusivka! Opusťte místnost! Evakuace! Evakuace! Plynové masky nemáme! Nemáme!!! Odešly s totalitou! Aleluja, hrůza, děs!! Meresjeve, vrať se! Vrať se a plaz se!!!“.

    Ochromená hrůzou jsem i ve snu chtěla zachovat vážnost učitele. Otevřela jsem učebnice, zadala stránku, šlo o mluvnické kategorie přídavných jmen. Šokovaně jsem přihlížela, jak po zadání látky některé děti otevřely ústa, ale vydávaly jen prapodivné zvuky, čemuž podivné bytosti (později jsem uhlídala, že to byli asistenti pedagoga) okamžitě nadšeně tleskaly a přisunovaly obrázky zvířátek s pastelkami za krejcárek a tančily mazurku na oslavu úspěchu. Část děti pochopila, o čem mluvím, ale všichni zůstali u prvního pádu jednotného čísla. Povzbudila jsem je a motivovala je ve verších, aby vytvořili také číslo množné. Holčička, která přišla k tabuli (vybrala jsem tu, která stála osamoceně v koutě a tvářila se, že má všech pět pohromadě), přišla k tabuli a při zadání úkolu otevřela ústa tak, že jí spontánně začaly vytékat sliny na krajkovou halenku. Polekala jsem se. Přestala jsem usilovat o ústní cvičení a přešla k písemným. Ouha. Nikdo neměl propisky. Asistenti běželi do kabinetů. Přinesli propisky na zlatých podnosech a podepsané ředitelem školy s přáním mnoha úspěchů při práci. Děti rozverně uchopily propisky, avšak nikdo nevěděl, jak se trefit na papír. Asistenti vtipně přinášeli tu lupu, lampu, svítili zepředu, zezadu a dva silnější se poprali kvůli správnému úhlu a lomu světla. Srdnatě jsem zadala domácí úkol, protože při zběžném pohledu na hodiny jsem zjistila, že naše taškařice bude co nevidět ukončena zvoněním zvonku a těšila se na kávu, která mě
zajisté vzpruží a dodá sil. Zadala jsem dva řádky. Šlo o pouhý přepis
a podtržení podstatných jmen.

    Katastrofa, která se strhla, mě zcela ochromila. Po zadání úkolů začaly děti vykřikovat citace z Úmluvy o právech dítěte a upozorňovaly na to, že nebyla již dlouho novelizovaná, ačkoliv jsem podle jejich projevů nabyla okamžité jistoty, že nikdo z nich netuší, co to vlastně novelizace je. Asistenti se rozeběhli na chodby a vrátili se s vítězným pokřikem, který by jim záviděl nejudatnější Sioux na válečné stezce. V rukou třímali papíry. Někteří dva, jiní pět, ostatní osm až devět. Poukazovali na to, že v těchto individuálních vzdělávacích plánech je výslovně uvedeno, že látka, kterou jsem zadala, je pro jejich svěřence příliš obtížnou. Děti popisovaly své odpolední aktivity, většinou šlo o hraní počítačových her a propojovaly tento popis hořekováním nad nedostatkem času na psaní domácích úkolů, byť by mělo jít o jediné slovo. Některé se rozhodovaly, který z rodičů dnes vyhraje jejich přítomnost. Bylo zřejmé, že ten rodič, který má větší tablet, má na přítomnost své ratolesti větší naději. Zoufale jsem smazala domácí úkol z tabule, ale protože houba nefungovala, použila jsem sprej, který všechno rozmazal. Rozšafně jsem poručila, ať služba smaže tabuli se zvráceným pomstychtivým vědomím, že jsem vlastně dosud žádnou službu ve zmatku, který po mém příchodu nastal, ještě nestanovila a utekla ze třídy.

    „Kávu! Kávu! Něco k snědku a kávu!“ Tak volalo mé nitro a já vyšla na chodbu. Míjela jsem skupinky dětí, z nichž žádné nezvedlo hlavu od svého mobilního zařízení. Některé tančily na toaletách za zvuků skřípavých písní a spolužáci je natáčeli. Ty, které netančily, seděly jako lovci mamutů před chýší a zíraly do mobilních telefonů. Tu a tam se ozval výkřik: „Já to tam dám! Já to mám!“ ačkoliv bylo jasné, že tu nikdo nic nikam nedal a nikdo nic nemá.

    Stoupala jsem po schodech a překračoval zbytky rohlíků, cítila puch rybího filé a při pohledu na strop jsem poměřila sliz, který ulpěl nahoře a pomalu stékal dolů. „Komu asi spadne na hlavu?“ napadlo mne truchlivě a nevšímavě, protože s pudem sebezáchovy, jsem prošla další chodbou v patře, kde byly stejné skupinky stejných dětí, zírajících před sebe. V jejich tváři se odrážel svit mobilních telefonů. Bledé, vyhublé a s velkými palci sdílely svá vítězství na poli počítačových her.

    S kým je sdílely? Inu, s klikáním, blikáním a mačkáním tlačítek. S přáteli, kteří jsou stejně bledí, stejně zelení a stejně zoufalí.

    Vešla jsem do kabinetu. V prostorné místnosti bylo osm stolů. Na stolech se vršily haldy sešitů, přetékaly a přepadávaly učebnice, plyšová zvířátka, švihadla, mapy a globusy. Na židlích seděla hrstka zoufalých pedagogů, kteří si každý sám a ve svém rytmu odříkával mantry typu: „Von je úplně blbej, von neví, co to je metr, a to je jeho matička povoláním zeměměřič!“ anebo „Já mu tu jedničku nedám, nedám, nedám, i kdyby mně výchovná poradkyně zesměšnila navždycky před vedoucím školní jídelny a já již nikdy nedostala po obědě dortík!“ nebo „Pravítko, pravítko, má tu někdo pravítko?“ Další do sebe bez rozmyslu házel bez polykání lentilky všech barev a mumlal si pro sebe: „Vona přijde, baba jedna. Včera tu byla, přijde zas. Přijde. Ale já jí to povím, to si za rámeček nedá. Já jí to nedaruju, já jí to nedaruju“. Kolem stěn v místnosti stála řada asistentů a asistentek pedagoga. Někteří byli vyzutí a jejich boty ležely uspořádaně na krabicích s pravidly českého pravopisu. Jiní stáli v botách a v rukou drželi své kabáty s visačkami, na nichž byla umístěna vizitka se zřetelným nápisem: „Na začátku svého působení ve školství jsem byl/byla poučena o tom, že v kabinetě mi nepřináleží ani místo na můj kabát, natož pak klobouk. Další poučení se pak týká BOZP a plivání z oken.“ Stáli vznešeně a kolmo vzhlíželi vzhůru, kromě dvou nebo tří, kteří kvůli úspoře místa stáli na hlavě. Jeden z nich dokonce do podrážek svých bot vetknul suché květy, aby tak osvěžil školní kabinet.

    Pojednou jsem si všimla, že zazvonil telefon a jeden z pedagogů jej zvedl. Pružně ujistil rodiče na druhé straně, že tu jedničku jeho holomkovi dá, i kdyby měl lézt po kolenou. Rozuměj: Po kolenou poleze učitel, nikoliv holomek, a rodič bude mávat bičíkem nad rytmem lezení a udávat směr. Učitel se usmíval, byl pln porozumění, pochopení, zval rodiče na den otevřených dveří a mluvil o koberci, který rozvine ve spolupráci se školníkem již v brzké ranní hodině od vrátnice až po práh třídy. Ptal se na barvu, kterou by si rodič zvolil a upozorňoval na zvýšenou citlivost dítěte vůči červené, protože nedávno v jídelně holomek vyzvracel rajskou omáčku na pult s čajem. Je třeba, aby nedošlo k nedostatečnému smyslovému propojení, tomu musíme zabránit, opakoval stále dokola učitel s větším a větším důrazem, takže nakonec hovoru téměř vřeštěl jako pavián. Do té doby však výměna názorů byla dokonale asertivní, profesionálně zdatná a zcela kosmopolitní. Bude si přát rodič hymnu? Českou? Je snad cizinec? Škola spolupracuje s hudební školou, můžeme hrát na činely a skotačit v rytmu flamenca, je-li to třeba. Je nesmírně důležitá spokojenost rodiče a ukotvenost dítěte. Nesmíme zanechat šrám v té něžné dětské dušince.

    Inu, povolání učitele je prostě poslání. To víme všichni. Dali jsme se na tuto dráhu a víme, co se sluší a patří. Ty jedničky prostě dokážeme! My to dokážeme! Spolu, všichni za jednoho, jeden za všechny! Ať žije rámcový vzdělávací program! Kdyby žák například v páté třídě nevěděl, kolik je pět krát pět, dáme mu pár špejlí a on na to, hlavinka, do osmnácti přijde! Bude skládat pět hromádek špejlí po pěti tak dlouho, dokud mu to nezapálí a nenakreslí dvojku a pětku vedle sebe! A pak? Pak si je vybarvi barvičkou, jakou si sám vybere! Inu. To je právě ono pokorné vítězství pedagoga.

    Proklestila jsem si cestu mezi kabáty, batohy, krabicemi a otevřela lednici. Vyhřezlo na mne dvacet pět jogurtů značky bio, všechny prošlé a tucet sýrů žervé, část otevřených a s roztomilou plísní v záhybech.

    Nevzdávala jsem se. Jednoho z přítomných mužů jsem chtěla omráčit svým povadlým šarmem. Vycenila jsem na něj chrup a zeptala se, jak se vaří kafe. Vlastním copem mi utřel hrnek, který vypláchl octem a nasypal do kávovaru kávu od žida. Polkla jsem. Snad to přežiji bez kávy. Ale hned jsem změnila názor, když jsem ucítila vůni mleté pochutiny, která přehlušila puch kabinetu, ve kterém se zajistě někde pod mapami rozkládá sto let stará učitelka bez předchozího nabalzámování. Svým citlivým chřípím jsem vtáhla lahodnou vůni a napila se. Svět byl najednou pěknější, takový lákavější. Začala jsem věřit, že zvládnu další hodinu bez újmy na duševním zdraví. Připravila jsem si učebnici, vzala si pro jistotu nožík na divou zvěř a vyrazila.

    Další hodina byla geometrie. Podle učebních osnov, který mi kolega naproti u stolu očistil od pavučin, jsem zjistila, že tento týden, tento měsíc, tento rok probírati mám obsah a obvod čtverce.

    Co na tom? Pravítko mám, kreslit umím a strýc Jožin ze Lhoty mi na dlaždičkách krematoria princip stejných stran čtverce vysvětlil v pětadvacíti letech, nemám se tedy čeho lekat. Ve třídě již dvanáct pedagogů šermovalo kružítky se svými svěřenci. Někteří vítězové již byli na lavicích a děti nadšeně tleskaly ručinkami.

    Zvolala jsem s pedagogickým optimismem a tvářila se u toho jako malý nezbeda: „Nezvonilo snad již?“ Někteří si zakousli poslední zbytek svačiny a zeptali se mě, zda mohou na toaletu. Pochopila jsem, že mají potíže a propustila je. Další část šla smrkat na chodbu s omluvou, že jejich rýma je nakažlivá a tak jsem patnáct dalších minut stála v prázdné třídě, protože asistenti si vyšli v pauze nacvičit odpolední aktivitu „Jsem trpělivý, odolný a empatický“ tím, že stříleli do holubů na školním hřišti, aby vybili svoji nahromaděnou agresi. Znaveně jsem usedla na židli pro učitele a nevšimla si, že roztomilé děti na ni připravily prdící sliz. Lekla jsem se a z předních lavic bezmyšlenkovitě vzala do rukou uklidňující sliz. Snad někdo přijde.

    Nikdo nešel. Zdřímla jsem si. Oknem proudil čerstvý vzduch přehlušovaný občasným zaržáním spokojených střelců. Namoutě, být učitelem je skutečně pěkné povolání. Co všechno do těch dušinek můžete vpravit! Je na to celý čas, tak vzácný, který s nimi trávíte v lehkém rozpoložení zkušeného a citlivého pedagoga.

    Byla jsem štěstím bez sebe, když cvakly dveře. Ouha, nebylo to dítě, byla to pracovnice pedagogicko psychologické poradny. Svým ostřížím zrakem přejela prázdné lavice. Zkoumavě si prohlédla moji zhroucenou postavu a když jsem chtěla zamumlat něco na svoji omluvu, rozšafně mi podala ruku a pravila: „Jsem tak ráda, že jsem u vás, právě tady. Vím, že tu máte spoustu problémů, ale způsob, jakým je řešíte, je skutečně příkladný a nanejvýš osvěžující. Napíši ihned panu ministrovi, jak zvládáte českou inkluzi. Je to tak šetrné k těm dušinkám, které jsou týrané bezduchým školním systémem! Každý přece ví, že děti potřebují vzduch, individuální přístup a maximální podporu! Zažádám pana ředitele, aby vaši výkonnost, pohotovost a obětavost ocenil doživotní prémií ve výši platu zbytku pedagogického sboru.“

    Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Netušila jsem, o čem ta osoba mluví. Zkoprněle jsem vyhlédla oknem. Na školním hřišti stály děti ve tvaru měkkého písmene I a kolem kroužily jako hvězdy asistenti pedagoga. Jak mi bylo později sděleno pedagogickým sborem při udělování Zlatého Amose pro všechny věky, připravila jsem (aniž bych to tušila), názorné vystoupení, které charakterizovalo včlenění inkluze v naší zemi do Evropské unie.

    Mlčela jsem. Tvářila jsem se pokorně. Nechtěla jsem být za blázna. Nikomu nepřiznám, že děti stály v řadě jen proto, že se dosud za svých pět let docházky nic jiného v tělocviku nenaučily a asistenti že běhali kolem právě z praktické příčiny, že v naší svobodné zemi si holub prostě lítá, jak se mu zachce. (Žádný však ne přímo do huby, ačkoliv jde o zbožné přání většiny národa).

    Zcela jinak to dopadlo se mnou. Doživotní Zlatý Amos mi od onoho dne zaručil jistou rentičku, se kterou jsem se mohla natrvalo vzdát pedagogických ušlechtilých cílů a krmit krocany na farmě strejdy Jožina, který nás zarmoutil svým odchodem na věčnost a jemuž vděčím za všechen svůj úspěch, a to nejen v geometrii.

    Probudila jsem se. Natáhla jsem na sebe obleček, nalíčila se , na hlavu si narazila tralalák a šla do školy. Stoupám po schodech, na nich jsou zbytky rohlíků. Páchne to tu zoufale po rybím filé. Prodírám se kabinetem…větrám....a začínám se bát. Byl to opravdu jen sen?