Otázka rozhodnutí

    Jmenuji se Ilja. Mám mozek zaplavený stresory. Kudy se ty potvory do mé hlavy dostaly, nevím, ale jsou tam. Plaví se mým soukromým prostorem v lebce a šeptají, volají nebo hulákají: „Iljo! Tohle už nevydržíš. Zajdi k doktorovi. Jsi zchvácený, zpocený, malátný. Nedáš to, rozumíš? Jsi vyřízený. Nespíš. Tajně polykáš čokoládu a potíš se víc, než bys měl. Antiperspiranty, Iljo, ti nepomáhají! Třeseš se hrůzou, když máš potkat víc jak pět lidí za jeden den. Iljo. Je to tady. Zajdi tam. Iljo! Běž...“ Plují hlavou, mluví bez přestání a nezdvořile obtěžují. Potměšile špičkují. Rozráží mi mozek. Jejich styl je prsa, občas kraul a někdy, potvory klidně splývají, jako kdyby nic.

    A já, Ilja, úctyhodný výzkumný pracovník, člen akademického sboru, nedokážu kloudně myslet, hledím v jednom kuse do zdi před sebe a zoufám si. Brzy se zblázním.

    Zblázním se. Stejně jako mnoho dalších.

    A důvod? Prázdnota. Necítím nic než prázdnotu. Dohání mě k šílenství. Prázdnota mého bytu. Prázdnota mého povolání. Prázdnota existence.

    Jmenuji se Ilja. Co mám dělat?

    Tak nějak tuším, že kdybych mohl odskočit ze své zaplavené hlavy ven a podívat se na vše z globálního hlediska, pochopil bych možná, že když se zblázním, stane se zhruba toto:

* chodníky budou stejně zaplivané jako předtím

* lidé, ze kterých mám nervy nadranc, budou mít při tlačení na toaletě stejně naběhlé žíly jako já a hovna, spisovně „tuhý konkrement látkové výměny“ budou šplouchat do vody jako dříve

* politici budou kývat hlavou ze strany na stranu, ačkoliv by udělali v mnoha případech lépe, kdyby napodobili pštrosa a strčili je do písku

* nájem se nezlevní, pivo nezdraží

* lidé se budou potloukat ulicemi jako dřív, někteří koukat jak pět na šest a jiní jako sedm na osm

* v blázinci pod sochou satyra v parku budou pokuřovat alkoholici
a popotahovat si pruhované kalhoty od pyžama jako dřív

* sestry budou mít křečové žily od toho, jak neustále strkají léky lidem, které je ke zdraví rozhodně nepřivedou.

* psychiatr zajásá a zjihne, když si díky mé depresi připíše další bod pro pojišťovnu. Upře na mě skelné oči jako už několikrát (sám není
v pořádku, dobře to vím) a překotně mi bude tvrdit, že mě musí hospitalizovat a já mu uvěřím (?!?)

* hory budou stát a stromy šumět

* akademická obec bude stejně citově plochá jako zouvák na boty

* sekretářky a kolegyně se v jídelně budou srocovat u jednoho stolu, aby si šuškaly čerstvé informace)„Byl poslední dobou fakt takovej divnej, já mu říkala, Iljo, jdi , odpočin si!- a on? - nic!“)

    Jmenuji se Ilja.

    Život není jednoduchý. Ale slíbil mi někdo, že bude?

    Sečtu-li klady a zápory, výsledek je jediný možný; stres, antidepresiva ani psychiatři mně nedostanou.

    Já se prostě rozhodnu a budu raději zdravý.