Den plný morbidností

    Nejprve jsem objevila v lednici hada. Nebyl to prý had, ale úhoř. Bylo to dlouhé, zatočené na talíři, celkově ohavné a páchlo to. Zvedal se mi žaludek tak, že jsem téhož dne už do lednice vůbec nešla. Mléko jsem nahradila sojovým, na sýr zapomenula a jedla chleba.

    Hada přinesl můj muž, kterému z rozmaru říkám “rybařík v modré zátoce”. Dal jej do lednice v noci. Hotová hrůza. Naštěstí večer hada znovu odnesl spřízněné duši, která to prý ještě ráda sní. Děkuji Bohu, že taková duše existuje a že ji právě náš rybařík zná. U nás by hada nikdo nejedl a už vůbec ne rád.

    Mám k rybám ambivalentní vztah. Nedávno jsem vyklízela žížaly, kterými náš rybář krmí, zaschlé v kýblu. Je mi jedno, jde-li o hada nebo rybu, jsou li krmeni takto, nebudu je rozhodně jíst.

    Den ještě nekončil. Se zvednutým žaludkem jsem se vydala na vycházku. Právě ve chvíli, když jsem přecházela most, vidím myš, která páchá sebevraždu mírnix týrnix o půl šesté odpoledne za jasného dne skokem
z mostu. Asi zvedli myším daně. Je šílené, co se dnes děje. Běžela ke mně, chudák myš, jako kdyby mi chtěla skočit do náruče, ale naráz šup! pod jedoucí auta na silnici pod mostem.

    Vcházím do obchodního domu. Dcera si žádá jídlo. Potlačuji nutkání zvracet, když vidím kousky kuřecího masa v podivné omáčce, protože při bližším ohledání si představuji ještě živého nebohého tvora potaženého tenkou kůží. Nad jeho mrtvolou se tyčí asijský obchodník s podobnou tenkou pokožkou.

    Nastupujeme do výtahu, který se po několikaterém zmáčknutí nerozjíždí. Úzkost mě dusí.

    Ale šikovná holka vidí moji paniku a zručně výtah otevírá.

    Ještě že ji sebou mám. Jinak bych dnes nepřežila.

    Ve dnu plném morbidností se mít děti prostě vyplatí.