Deníček zázraků

        Deníček jsem si začala psát tenkrát, když se přihodila ta věc s maminkou.

    Moje maminka je nádherná. Hrávala ve sboru na flétnu, zpívala soprán. Vypadala vždycky jako anděl a anděl skutečně je.

        Jsem po ní.

        Tátovi to neříkám; má teď v očích písek a často pláče.

        Já nepláču. Vím, že maminka a naše miminko jsou spolu, tak je jasné, že se mám postarat o tátu. O jeho písek v očích, aby měl všechno, co potřebuje, když tu máma není.

           S maminkou často mluvím. Říká, že všechno chce čas.

        Zemřela, když se mělo naše miminko narodit. Nevím, jak. Miminko zůstalo s ní.

        Na pohřbu zpíval celý sbor. Všude byly květiny, táta mi mačkal ruku
a babička s dědou plakali. Tenkrát jsem taky plakala. Ale teď už ne. Maminka mi říká, že teď, když je v nebi, může pro nás udělat mnohem víc než na zemi. Ale je to naše tajemství. Nesmím o tom nikomu říct.

        Právě proto píšu tento deník. Je v něm všechno, co pro mě a tátu maminka dělá. Až budu velká a budu mít své děti, budu jim tento deník číst. Aby si nemyslely, že o něco přišly, když k nám babička nikdy nepřišla na návštěvu. Mě totiž navštěvuje pořád.

        Tenkrát v noci už bylo hodně pozdě, spala jsem. Maminka mě vždycky před usnutím lechtala pramínkem svých vlasů, který si dává za ucho. Říkaly jsme tomu uspávací lechtačka, ale tentokrát nějak nemohla, ležela a nebylo jí dobře. Možná proto jsem tu noc nemohla dlouho usnout.

        Vzpomínám si, že v noci mě táta probudil tím, že chodil sem a tam a po zdi běhaly dlouhé stíny jeho postavy, slyšela jsem, jak volá a pláče do telefonu, pak slyším nejprve doktora, později strýce. Strýc přijel i s tetou a pak se všechno stalo hrozně rychle.

        Maminka naříkala, ale najednou bylo hrozně zvláštní ticho. Táta mě zabalil do deky a plakal. Pořád mě balil a opakoval, neboj se, neboj se, neboj se, říkal to tak dlouho, až jsem se začala bát.

        Maminka mi nedávno říkala, že chlapi to tak mají, možná proto jsem holka. Já se nebojím. Zvlášť proto, že maminka za mnou chodí. Lechtá mě pramínkem svých vlasů a šeptá mi ukolébavky, které znám. Jen je mi hrozně líto, že ráno, když se probudím, není u mé postýlky. Ale vím, že má prachové peřiny v nebi a naše miminko se tam směje.

        Až budu velká, budu mít osm dětí. Všem jim budu číst z deníčku zázraků, který si zatím kreslím. Až budu chodit do školy a začnu psát, budu psát o tom všem, co pro mě moje maminka anděl dělá.

        Snad to nezapomenu. Dělám si proto uzlíky na šňůrce, kterou jsem si tajně přivázala k postýlce. Podle těch uzlíků pak kreslím kresbičky, nebo píšu písmenka, která už umím.

        Páni, až budu velká, to bude počteníčko!