Lázeňský horor

Jsem chabrus na záda. Dvakrát operovaná, protože jsem byla líná cvičit, protože to máme v rodině, protože proto, a vůbec, co je komu do toho. Jsem prostě chabrus na záda. Tečka.

Po dvou rehabilitačních pobytech na stejném lázeňském místě jsem se rozhodla zkusit něco neobvyklého, neotřelého a zcela nového. Tak to mám. Lázeňský hororový pokojíček. Páchne to tu jako v Osvětimi v místnosti, kde byly hromady vlasů a boty po zemřelých. Pokojíček je umístěn úplně dole úplně v rohu hned vedle „WC muži“, jak je psáno na dveřích na cedulce, které se izolepa v rohu neřestně odchlipuje. Pokojíček jsem zaplatila nemalou částkou, protože je jednopokojový, skupina „B“. Nemám umyvadlo s vodou, wc ani sprchu. Chodit musím na jiné místo ve stejném patře, kde to páchne ještě intenzivněji nežli na pokojíčku.

Nejsem žádné ořezávátko. Jsem holka z venkova, zvyklá spát ve sněhu, ve stanu, kde prdí šest chlapů, kterým jsem k večeři bezelstně nasmažila topinky a způsobila tím, že pobyt venku v mrazu není nic proti spánku ve stejném pelechu. Dala jsem se chutě do práce. Pokojíček jsem vyvětrala a velkoryse přehlédla, že při otevření okna odpadla šedá záclona ze šestnácti žabiček (celkem je jich na tyči dvacet). Puch jsem přehlušila vůní osvědčené kávy Jihlavanka, čaje „Magic moments“, parfému Dolce Gabbana l imperatrice 3, citronem, gelem na praní, který jsem otevřela a nalila do různých nádob, rozestavěných po místnosti, spreyem Tropical Exotic od mé sestry, která jej pořídila ve výprodeji (měli akci, dva za jeden v její oblíbené drogerii). Výsledek? Pokoj páchnul jako v opičárně blízko Osvětimi.

Hned první den, kdy jsem udatně celý čas byla v parku, jídelně, kavárně a u vodotrysku, přičemž celý čas jsem se buď modlila, učila a myslela pozitivně, se mi při příchodu na cestu k „Lékařské vile“, v jejímž přízemí se můj pokojíček nachází, chtělo spontánně zvracet veškerý smažený sýr i se zeleninovou přílohou včetně suché rýže, kterou jsem dostala na večeři (smažák jsem si pořídila hladová posléze v restauraci v přítomnosti sympatického lázeňského šviháka, abych se hlady nezbláznila v lázeňském pokojíčku a brzy usnula).

Jak tu mám spokojeně dřímat a nabírat síly na procedury a zotavení? Přemítala jsem zběsile, zatímco ve vedlejší místnosti se splachovalo, sprchovalo a zpívalo. Trudně jsem si představovala (a moje bujná fantazie řehtala jako zběsilá kobyla), od čeho jsou skvrny na zdi, tmavé fleky v parketách proč je parapet špinavý jak prase a proč na roletě proti hmyzu, která jde stáhnout jen do pouhé poloviny, povlávají pavučiny z roku 1815, za jejichž špínu by se styděl i největší pavoučí nezbeda. Rozhodla jsem se zvýšit si teplotu, dostat průjem, kašel a záduchu, avšak i kdybych tohle všechno dokázala (a není to problém, to mi věřte; stačí se nenalíčit a hned vypadám jako po neštovicích), kdo mi, proboha, převeze domů těch několik kufrů a hromady pohádkových knih, které jsem měla v úmyslu šlechetně předčítat a vzápětí prodat jako vydřiduch bez zlomku cti v těle.

V neřešitelné situaci v mém telefonu klikla sms. „Jste dnes šťastná?“ Ptají se idioti z portálu, který mne již čtrnáct dní obtěžuje nesmysly typu „Jsem tu sama! A na fotce se protahuje nestydatá krasavice“ (nejsem na holky, mohl by se tam ale protahovat skutečně kdokoliv), „Tato rodina hrabe miliony!“ (ať hrabou, když jim dali hrábě, já jim pomáhat nebudu a jejich peníze jsou mi buřt),

„Váš telefon napadl nebezpečný vir a brzy bude odpojen“ (Vy jste ten nebezpečný odpad, hňupové, a nic platit nebudu, i když hned vzápětí píšete, kolik a kam mám poslat)

V prvním naštvání mám chuť napsat „Néééé, voléééé – nejsem šťastná!“

A vtom se zarazím.

Pravda. Pokojíček je hnusný. Smrdutý. Jsou tu a zřejmě budou jisté potíže. Ale nic mne nikdy nedonutí psát podobné pitomosti, které mi zamořují telefon. Pořád mám svých pět pohromadě. Když si dám kus čokolády, pomodlím se, zítra si zaběhám, doktora snad svým povadlým šarmem obloudím a pokoj mi vymění a kdyby náhodou ne, zdvořile poděkuji, poplácám se, že jsem děvče statečné a pak si zvyknu.

Nakonec není tak zle.

Vždyť já, lidi zlatí, já jsem nakonec navzdory všemu vcelku šťastná. Nééé. Jsem úplně šťastná.

Nebýt hororového lázeňského pokojíčku, zřejmě bych to nezjistila. No není to nádhera?

(Právě mi od hňupů přišlo „Máte balíček!“) – (Já si pro něj nepůjdu. Nemusím říkat, že jsem si nic neobjednala, že? :))