Náměsíčnost je skvělá!

    Nedávno jsem se lísala k synovi. Řekl mi s převahou svých jedenácti let (ptala jsem se, vida jeho překvapený výraz, jestli mu to vadí?) „No, mami, moc dlouho už to dělat nemůžeš!“

    Co to znamená? Co budu dělat pak, až se nebudu moct tulit k dětem? Šla jsem za starší ratolestí, která mě ubezpečila, že mě přitulí vždycky a na chvíli mě to saturovalo. Včera jsem ale šla se synem městem a odmítl mi dát ruku! Hmm. Vzpomněla jsem si na jednu svoji sestru, která má syna zhruba třicetiletého a ten se po ní vždy, když přijdou na návštěvu, plazí jako liána. Je tedy dobře, že můj synek správně dospívá. Proč by se měl vodit
s pošetilou matičkou v jedenácti letech městem?

    Je to dobře a má to být přesně tak.

    O půlnoci téhož dne ale syn vstal, na můj dotaz, zda jde na záchod, přišel ke mně, vykulil na mě oči a vyprávěl mi příhodu o tom, že musí svoje ruce povozit a svézt každou z nich zvlášť. Pak se mile usmál, chvíli ještě postál, pak se vrátil do postele a usnul.

    Až ráno mě napadlo, že jsem mohla téhle chvíle využít. Nejen že se mohu tulit k dětem, když usnou a tak na nich parazitovat, než odejdou
z domu, ale mohu počkat na úplněk a pak svého náměsíčného syna vodit bytem za tu ruku z pokoje do pokoje!

    Ha. Není nad chytrost, která, jak víme, nejsou žádné čáry.

    A náměsíčnost není nakonec tak špatná.