Odhalení mystéria „voni“

    Od samého začátku, co jsem pobrala rozum, o nich slyším. „Voni říkají, že má být hezky“. „Voni povídali, že bude válka“. „Voni hlásili, že přijde mráz“. „Voni říkají, že nastává konec světa“.

    Lidi se vyděsí. Sklapnou podpatky, provedou opatření, když varují voni. Voni mají velkou váhu.

    Cestou na venkov nastupují do autobusu babičky, jedoucí na ranní mši. Na sobě kostýmky z nesavé textilie, šikovné účesy, kterým se za mých mladých let říkalo „udělaná hlava“, v rukou taštičky, na nohou sváteční botičky. Celou dobu se bavili o tom, co voni hlásili. Povídali toho tolik, že nevím, proč voni nejsou ministři všech spravedlností, práv i školství.

    Babičky vystoupily, přichází pán a povídá si s řidičem. Řidič má jednu ruku v sádře, ale druhou řídí obratně. Proč? „Ufik jsem si ji flexkou“, povídá „voni říkali, že když se dělá s flexkou, musí bejt jeden vopatrnej“.

    „Moc těch kostelníků není, samý kostelnice“, odtušil druhý, sledujíce babičky s hlavami jako makovičky, „voni říkaj, že je to tak všude“.

    Jdu lesem a v líném pozdním odpoledni slyším vzdálené řvaní. Nesou to voni? Nee, říká moje sestra, to dělají jeleni v říji. Nebo daňci v oboře? Oddechla jsem si. Nejsou to voni. Sestra významně zvedá obočí a dodává: „Voni říkají, že když je jelen v říji, je nebezpečnej“.

    Švagr praví, že v supermarketu, kde pracuje, voni chtějí, aby byly chleby i před zavřením. A povídá, že voni hlásí na odpoledne bouřky, takže musím být ostražitá.

    Uvědomuji si, že bojuji s větrnými mlýny a možná přijdu o poslední zbytku zdravého rozumu. Přestože je to nerovný zápas, protože nepřítel není znám a nosí spousty masek, rozhodla jsem se odhalit, kdo voni jsou.

    Kde žijí? Co je zajímá, jaké jsou národnosti? Patří k evropské unii? Jakého jsou vyznání? Vědí voni, co vlastně působí, když cokoliv říkají? Tuší voni vůbec, o čem vlastně mluví?

    Kamarádka mi předložila časopis se slovy: „Voni tady píšou o tom, že osamocení není totéž co samota“.

    Herdek. Nemám to vzdát? Mohla bych bojovat, kdyby voni jenom mluvili. Ale bacha, voni taky píšou! A píšou dobře! Například, co se týká samoty, mají pravdu! Voni to museli zkoumat a studovat!

    Poslyšte. Kdybych zemřela nějakou podivnou náhodou, nezmiňujte se, že voni to říkali. Kdyby šlo o nemoc, prosím, neříkejte, že voni píšou že to bývá natotata a hned.

    Nechci, aby voni o tom věděli. Když nevím, kdo to je, kde ty rozumy bere, nechci, aby se mi míchal do života, natož do smrti.

    Pořád ale doufám, že než to tu zabalím, odhalím, kdo voni jsou. A pak!Víte, co udělám?

    Já všem povím, že voni toho tak moc nevědí.

    Říkají kdeco, ale taky se pletou!

    A pak všem zaseji do hlavy kacířskou myšlenku: Jsou voni vůbec?

    Protože jestli voni nejsou, pak musíme my říkat, my vědět, my povídat, my psát.

    Znamená to převzít zodpovědnost za všechno, co se děje.

    Pak budou voni jen zírat a my žít.

Nebo ne?