Pokořené ego

    Po prvním kole výběrového řízení jsem si byla naprosto jistá, že jsem profesora kliniky, u něhož jsem se ucházela o místo asistentky, omráčila svým povadlým šarmem tak, že od přijímacího pohovoru neusne jinak než s tváří zborcenou proudem slz na kanafasu ze stesku po mě. Věděla jsem, že o jiné sekretářce nesní, zvláště proto, že je nám společná vášeň ve zlézání vrcholů hor. Měla jsem v úmyslu nosit kávu do jeho pracovny s cepínem za pasem a s mačkami na nohou (ošuntělé řemínky, které se drolí, vyzdobím izolepou). Záměrně jsem se vyhnula trapným diskusím o platu, cenila jsem bělostný chrup a tvářila se jako nejlepší. Užuž jsem kupovala šampaňské na oslavu mého přijetí, avšak dnes mi přišlo vyrozumění, že přijali jiného kandidáta.

    Jak se s tím vyrovnat jinak než připuštěním faktu, že profesora vylekala má přílišná inteligence, odvaha a množství zubů.

    Zůstanu tedy dále asistentkou autistického chlapce, budu jej upozorňovat, že ubližovat se nesmí, řešit třídní učitelku, která plete anglická slovíčka a tvrdí dětem s vážnou tváří, že sobol je pták. Přehlédnu usouženou administrativní pracovnici, která musí každý měsíc přepočítávat můj úvazek
a vyvádí ji to z obvyklé míry. No, snad by ani funkce asistenta na klinice tak zajímavá nebyla.

    Tak jak tak ale profesor, aniž o tom ví, utrpěl velkou újmu, protože moje ošuntělé mačky a cepín; to je něco, proč by mě, pokud by o nich věděl, určitě zaměstnal rád.