Absolutní ztráta korektnosti

       Málokteré povolání vyžaduje korektnost tak jak povolání učitele. Dáma, která si u mě v prosinci těsně před vánočními svátky objednala hodiny anglické konverzace, potřebovala praktické věci, například dovednost optat se, kde je slepá ulice a „ pozor na kapesní zloděje“. Výhodou je, že šlo o ženu z protějšího domu v naší ulici. Hurá, odpadá dojíždění.

Baví mě učit. Vymýšlet vtipné věty, vzápětí je překládat, nejsem-li příliš vázaná souvislostmi, vytvořím anglicky i jednoduchou básničku. Vycházely jsme si s touto studentkou, podobně jako se všemi ostatními v rámci učitele
a studenta, velmi vstříc. Pro výuku nepotřebujete znát podrobnosti života svého svěřence, rozjímat o duševních pochodech nebo podobné nesmysly. Chrání se tak učitelova i studentova životaschopnost i po ukončení studia. Naučit, zadat látku a zpátky každý ke svému.

V tomto případě však vzhledem k sousedství docházelo k běžným setkáním mimo lekce, při nákupech, chození ven s dětmi, venčení psa. Vztah však zůstával korektní nadále, stačily běžné pozdravy, někdy anglické poptání se na zdraví.

Po několika měsících, někdy zjara, se Eva zamilovala. Bylo to rychlé
a nečekané, setkání přes inzerát a náhlé vzplanutí. Rozhodla se odstěhovat za milým do Rakouska, pronajmout svůj byt a tak jsme poslední lekci, aby si odpočinula od balení krabic, vyšly do lesa procvičit naučené v přírodě.

Mimořádné okolnosti, směr větru, brzké stěhování nebo blížící se závěr naší spolupráce vedl konverzaci zcela jiným směrem. Eva se mi svěřila se svojí láskou a úžasným poznáním, které si nechtěla nechat pro sebe.

“Jak já jsem šťastná. Chci ti to říct. Je to jednoduché! Tak prosté. Tolik kurzů jsem musela projít, ale až teď je to pravé ořechové. Konečně se totiž starám o své potřeby!”

„Yes, so, you care for your needs, do you?“ uplatňuji anglickou repliku.

“No ne, počkej, dnes angličtinu trošku posuneme, dobře? Už dlouho tě totiž sleduji a vážně si myslím, že potřebuješ konečně naplnit své potřeby, přesně tak, jak jsem to udělala já. Od doby, kdy jsem se naučila skutečně pečovat o sebe, jsem teprve šťastná. A Konrád, můj Konrád se o to také snaží“.

„Dobře, to jsem ráda, že se stará, tak to má být. A proč si myslíš, že potřebuji saturovat svoje potřeby?“, děsím se česky.

„To snad nemyslíš vážně”, pohoršila se dáma. “Podívej se na sebe! Věčně běháš se svými dětmi. V jednom kuse učíš. Skončíš u mě a jedeš hned jinam! Neumíš odpočívat. Nemá se snad víc starat tvůj partner? Kde je? Když taháš ty nákupy, když venčíš psa, pořád vidím jenom tebe, tebe, tebe! Takhle šťastná nebudeš, to ti teda garantuju!“

„Proč si myslíš, že nejsem šťastná?“ ptám se jako neduživec.

“Nepečuješ o sebe. Koukni se, co nosíš. Vytahaná trika, tepláky. Jsme sousedky, tak to přece vidím! Proto ti to chci říct. Ty prostě musíš pečovat o své potřeby! Musíš být šťastná!!!” Rozkročila se pevně a založila ruce v bok přímo u studánky v lese. “Musíš zásadně přepsat svoje scénáře, nééé vařit to, co mají rádi doma, ale vařit, co máš ráda ty a všichni se musí přizpůsobit!”

“No, my se tak nějak domlouváme...” zkouším to a zkoprněle se prohlížím. Skutečně; mám na sobě tričko, kamaše a na tričku, můj ty bože, flek. Moje studentka má fialové kalhoty, k tomu ladící bledě fialovou košili, u krku fialový šátek a fialové sáčko. Stíny na očních víčkách má...fialové.

“Není třeba se domluvit, všichni se prostě musí přizpůsobit! ”

Následoval podrobný popis potřeb a toho, co se má ve vztahu přesně dělat. Poslouchám, pokyvuji a snažím se porozumět.

„Hele, Evi? Já to mám asi jinak… Tak, snad to nevadí.“

Má známá zůstává stát dramaticky na cestě a žádá mě, abych jí objasnila své postoje, mám-li jaké.

„Za pár dní odjedu. A ty tu budeš dřít. No, řekni, jaké máš potřeby a jak si je plníš? Co tě baví? No? Řekni, zkus to!“

Zarazila jsem se. “Nooo. Já nevím. Asi… Tak nějak...zhruba...”.

“Prostě, partner i děti, a děti hlavně, ty ti prostě musí zobat z ruky! Proto musíš své potřeby znát, abys je mohla uplatnit, aby ti oni pomáhali je naplnit! Zobat z ruky ti musí všichni!” Stála na cestě a nechtěla se hnout.

“Zobat? Jsou snad holubi?” Snažím se zlehčit situaci.

“No tak mi to řekni! Řekni! Řekni mi o svých potřebách!”

Vzchopila jsem se.

“Nikdy bych nebyla tak hloupá, abych po komkoliv chtěla, aby mi zobal z ruky. Chci říct, z jakékoliv ruky aby zobal kdokoliv. A své potřeby si nechám pro sebe, promiň”. (Nakonec, stejně vycházka je dobrovolná a domov za rohem).

V příští vteřině se v mírumilovném lese strhla lavina.

“Jako že já jsem hloupá, jo? To jsi chtěla říct? Jako že se mám obětovat, všem posluhovat, a děckám taky?! Děti mají zobat z ruky! Musejí! Jinak ti přerostou přes hlavu a už to nikdy, rozumíš, nikdy nenapraviš! Partner musí vědět o tvých pocitech, ty prostě nesmíš potlačovat své potřeby!”

    “Aha. Koukej, pěkný strom, že?” snažila jsem se odvést pozornost, ale nápadný ruměnec na tváři mé společnice naznačoval, že od tématu neodejdeme, i kdyby z křoví vyrazil rozzuřený medvěd.

    “Mluvíš jako blbec. Nejsi náhodou taky věřící? Trošku tě pozoruju delší čas. Budeš takovej ten zakuklenej katolík, jako hodně lidí tady, v té republice? Ti jsou úplně nejhorší, oni a jejich zásady. Tam mne dostali úplně na kolena. Byla jsem nedávno v jedné církvi členkou, dočista mě vyčerpali! Bože chraň. Snažila jsem se, co jsem mohla, ano, to je pravda, oni, oni byli spokojení, ale já? Co myslíš, co já?” Zeptala se výhrůžně a znovu se postavila přede mne v pozici bojovníka.

    “Ty? No….ty asi, ...já nevím..” začínám být unavená.

    “Jako vyždímaný citron, tak, tak jsem se cítila! Jako vyždímáný, vyždímaný citron!”

    Ach, to je mi skutečně moc líto”, snažím se jí přimět k chůzi a převádím
v duchu vzdálenost k domovu na minuty.

    Trčí dál na místě a sklání se mi k uchu. “Něco ti svěřím. Jeden čas jsem chtěla být jeptiška”.

    “Ale...to snad….”

    “No, fakt, tak jsem byla pitomá! Jenže, naštěstí jsem zjistila” (hlas přešel do šepotu) “že kvůli potlačovaným sexuálním chtíčům bych musela nutit hlavu, aby dělala něco jiného než tělo! A ty chudinky mají zničené životy, je mi jich líto, tolik líto! Těch by ti mělo být líto, ne mně, já už o svých potřebách vím!”

    "Já ale znám spoustu řádových sester, a jsou to fakt báječné ženské. Ty bych určitě nemusela litovat. A taky mi připadá, že jejich hlavy a těla jsou
v pohodě”, tvrdím statečně.

    “Máš rozum? Každá je chudák a která se tváří, že ne, tak lže. Lže!”

    S milou vzpomínkou na moji kamarádku Marušku vzdoruji “Mají v popisu práce nelhát. Znám jich několik, a dovedou radost rozdávat po kýblech, fakt. Moc si jich vážím a mám je hrozně ráda. Kdyby ty svoje kýble radosti vycákaly, ještě by jim zbyla celá nádrž!” Přestávám být tolerantní.

    Náhle, jak ji vidím, jak tu stojí uprostřed lesa, celá vyladěná do fialova, rozkročená ve svém spravedlivém toužení, stát se šťastnou, napadá mě, jak velmi se do Rakouska hodí a hlavou mi kmitla vzpomínka na reklamu
s krávou Milka.

    Než jsme rozpolceně a v zaraženém tichu dospěly k našim domovům, měla jsem jasno: Budu-li Rakouskem kdy projíždět, potřeba stavit se k mé bývalé žačce na kafíčko se mi nejen vyhne vyhne, ale ani nezrodí.