Kdy je už fakt zle?

    Když jdete k lékaři a po návratu domů se vás zděšeně syn zeptá: "...Mami, co to máš na obličeji za skvrny?" a šokovaně zjistíte na obou tvářích zbytky pasty lacalut, kterou jste si ráno špatně smyla, tím pádem hodinu chodila městem, čekárnou a ordinací jako Apač a nikdo vás neupozornil právě proto, že si vás nikdo nevšiml.

    Když se vypravíte na larp, naházíte na sebe to nejhorší možné oblečení včetně brýlí s růžovými záclonkami přes skla, hrdě jdete městem, jenže, ouha, nikdo, naprosto nikdo nedává najevo, že by se divil (čímž je jasné, že takto vypadáte běžně).

    Když si odložíte horní část prádla na opěradlu židle a ono se změní na hrozivou zbraň, která se znásobila.

    Když po snědení zeleninového salátu převážná část potravin uvázne mezi vašimi zuby a po čištění zůstává v umyvadle téměř celá brokolice.

    Když v pedagogické knihovně na útulné toaletě ve velkém zrcadle uvidíte šedou usouženou babičku a řeknete si "Co já tady, hérdek, dělám?"

    Když půvabně vykročíte, vzápětí se zhroutíte mezi tramvaj, zaparkovaný osobní vůz, statečně si držíte na roztrženém koleni plátěnou tašku a tváříte se,že šlo o pikantní zaškobrtnutí, které rozhodně, rozhodně nesouvisí ani s věkem, ani se skutečností, že jste částečně chromá
a poněkud slepá.

    Opravdu, ale opravdu zle je teprve ve chvíli, když se tomu všemu nedokážete smát…