Abrakadabra

    Tři požehnané věty, které mi odkázala předobrá maminka, mě dokáží zvednout ze dna černých depresí. První z nich zní: „Plač a házej soplem!“. Mám-li splín, představa, že můžu brečet a házet hustým produktem svého čichacího orgánů všude, kam se trefím, mě vždy občerství.

    Druhá věta: „Ať se směje, dokud má v hubě zuby!“ dává tušit, že mohu vypadat jakkoliv, ale pokud mám jakžtakž v pořádku chrup, mohu se nad trápení humorem povznést.

    Třetí věta: „Směj se a svět se bude smát s tebou. Plač a plakat budeš sám“ je ověřená. Je to tak.

    Tyto věty začarují spolehlivě smutky.

    Nejste-li bez zubů, vlastníte nos a máte v hlavě špetku rozumu pro správnou volbu, máte stejnou šanci mít to podobně.

    Kdybych chtěla něco přidat, napadají mě také tři věty: „Ať se děje cokoliv, postavím se tam, kde svítí slunce“ (Jde o úhel pohledu). Nebo: „Hodně jedl, hodně pil, až se v tuku utopil. Vše ponechal náhodě, tučný plave po vodě.“ (Člověk je víc vybaven na nedostatek než na přebytek). Třetí věta „Ať jsem stará nebo mladá, kamkoliv se vydám, nekryji si vlastní záda, však přátele hlídám.“ (Život je jen o vztazích).

    Abrakadabra.

    Deprese je pryč.